Již 68. let se koncem června sjíždí do jihomoravského městečka Strážnice na desítky tisíc muzikantů, zpěváků, tanečníků a především folklorních nadšenců za opravdovým svátkem folkloru a tradic. Čeká je tam totiž rozlehlý a překrásný zámecký areál, kouzelné prostředí muzea Skanzen, 3 dny nabité hudebními programy, nefalšovanými a často nevázanými folklorními zábavami a samozřejmě - všudypřítomnou dobrou náladou, poháněnou proudícím alkoholem všeho druhu.

Návyková záležitost už od pradávna

Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici, jeden z vůbec nejstarších svého druhu, letos premiérově spojený s Dětskou Strážnicí, navštěvuji od svého raného dětství a nic nenapovídá tomu, že by se to mělo v dohledné době změnit. Ano, koncept programu každoročně obsahuje několik bolístek, které zamrzí. Tou největší samozřejmě zůstává překrytí hlavního lákadla – „Finále soutěže Slováckého verbuňku“ s masivním „Slavnostním průvodem všech účinkujících“ napříč Strážnicí. Z této skutečnosti vyplývá, že ač bych moc chtěl, zřejmě se jej nikdy nezúčastním. Další letošní kaňkou budiž menší programové zastoupení moravského folkloru na úkor upřednostnění folklorních souborů z Čech, alespoň jak zlí jazykové cedili skrz zuby, a jistě by se pár dalších soukromých skvrnek našlo. Jenže tohle člověka, který účast na festivalu bere jako setkání s podobně „postiženými“ osobami, které si jdou užít primárně svébytnou atmosféru, nemůže v žádném případě rozhodit.

Hlavní pořady pod palbou „ostrůvků“

Strážnický festival totiž již hezkou řádku let není ani tak o atraktivnosti hlavních programů, jako spíše o brouzdání mezi areálovými atrakcemi, k nimž neodmyslitelně patří i ostrůvky s vyhrávajícími cimbálovými muzikami. Letos se do strážnického parku po několika letech absence vrátila mimo jiné i Cimbálová muzika Grajcar z Dolních Bojanovic, která opětovně vyvrátila letitou teorii o tom, že cimbálové muziky z Podluží jsou utahané a nudné.

Naproti tomu nepotěšilo vystoupení zahraničních souborů „Z krajin za obzorem“. Je jistě zajímavé zhlédnout tradiční kulturu z Bulharska, Chorvatska, Indie, Kostariky, Turecka, případně Maďarska, kámen úrazu však spočívá v nezáživnosti programu, který jako každý rok museli zachraňovat v samém závěru temperamentní Slováci.

To se však naštěstí ani v nejmenším netýkalo nedělního a zároveň uzavírajícího vystoupení celého festivalu „Z každého rožku trošku“ Vojenského Uměleckého Souboru Ondráš. Jak sám název napovídá, představení bylo koncipováno jako mozaika tanců z naší vlasti i jiných oblastí Evropy a mělo po právu obrovský ohlas. Dramaticky dokonalým průřezem, vrcholícím strhujícími myjavskými „zvedačkami“ tento vyspělý soubor potvrdil, že zkrátka v našich luzích a hájích nemá konkurenci. Inu, posuďte sami.

Verbuňk stále táhne

O tom, že nejpopulárnější položka programu – „Finále soutěže Slováckého verbuňku“ neztrácí své příznivce, stvrdil samotný fakt, že stejně jako tomu bylo každý rok, i letos se v amfiteátru Zahrada nedalo pohnout. Už na brzkém dopoledním semifinále se hlediště velmi rychle zaplnilo, jenže to se ani v nejmenším nedalo srovnat s tím, co následovalo odpoledne. Již několik let si pohrávám s pomyšlením na atmosféru, jakou by tato soutěž získala na rozlehlejším Zámku, případě podobně „odstupňovaném“ a útulném Bludníku. Na jednu stranu by zřejmě paní tradice hlasitě zaplakala, a možná by soutěž absencí „dusnosti“ svého kouzla krapet ztratila, na druhou stranu by si přišli na své všichni ti, kteří přišli pozorně zhlédnout samotné provedení tance, jenž je od listopadu roku 2005 zapsán jako Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva na seznam UNESCO, neboť na výše uvedených amfiteátrech je viditelnost perfektní.

Pojďme si jen velmi stručně něco o slováckém verbuňku říci. Tento improvizovaný mužský tanec skočného charakteru má své kořeny už v 18. století, kdy byl prováděn formou náboru na vojnu. Za samostatný tanec ho lze však považovat až od druhé poloviny 19. století, přičemž hlavním vývojem pak procházel v průběhu 20. století, kdy se z Podluží rozvinul do dalších šesti regionů: Strážnicka, Kyjovska, Hanáckého Slovácka, Horňácka, Uherskohradišťska a Uherskobrodska (apropos v posledních letech se velmi důrazně hlásí o slovo i zatím oficiálně „nepřiznané“ Brněnsko). Každý z těchto regionů se odlišuje jinými taneční prvky, skladbou tance a bohatostí kroje. Společné však mají jedno – ti nejlepší tanečníci se setkávají právě ve Strážnici v sobotním odpoledním finále.

Aby bylo možné je dle něčeho posuzovat a hodnotit, v každém regionu probíhá na jaře regionální předkolo, které vyšle verbíře z 2. – 6. místa do dopoledního semifinále ve Strážnici, vítěze pak rovnou do odpoledního finále. Odborná porota, tvořena legendárními verbíři z minulosti v dopoledním semifinále má přetěžkou úlohu – vybrat ze 40 udatných šohajů 10, kteří se postaví těm nejlepším, jenž si účast vybojovali vítězstvím v regionálních předkolech. Hodnotí se předzpěv, zvládnutí nářečí, regionální čistota, návaznost jednotlivých prvků a samozřejmě konečný dojem. Jelikož jde o tanec improvizovaný, každý tanečník má ten svůj verbuňk trochu jiný. Do semifinále se také automaticky kvalifikují verbíři z druhého a třetího místa loňského finále ve Strážnici a logicky tu největší výhodu má vítěz předchozího ročníku soutěže, jenž je zařazen rovnou do finále. Letos se to týkalo Martina Kobzíka z Týnce, tanečníka podlužáckého verbuňku, který vyniká největší bohatostí prvků a kroje.

Velký otazník se vznášel nad účastí miláčka publika Jakuba Tomaly z Popovic (šohaje na fotografii), který po dvou triumfech, dvěma druhými místy a loňským třetím místem prohlásil, že soutěžil naposledy. Tento fenomenální zpěvák, tanečník a zároveň i člen Cimbálové muziky Burčáci (která po boku Cimbálových muzik Šmytce z Brna a OliNy z Hodonína již mnoho let verbíře doprovází) však svůj slib porušil, po heroických výkonech celou soutěž po zásluze vyhrál a přerušil tak vítězné tažení každoročně favorizovaných tanečníků z Podluží. Na předloňského vítěze Stanislava Popelu z Perné zbyla medaile stříbrná (celkově již čtvrtá) a pro loňského vítěze Martina Kobzíka jen bramborová. Po dlouhých letech sucha se na bedně objevil tanečník z Horňácka - Pavel Vařecha z Lipova a nejlepší pětku doplnil zkušený borec ze Starého Města - Aleš Rada, pro změnu zástupce uherskohradišťského verbuňku.

Ať už se nakonec soutěž konala kdekoliv, atmosféra byla doslova pekelná. Ničím neobvyklým byl zanikající tanečníkův předzpěv pod neřízenými emočními výbuchy rozverných děvčat, které fandily snad každému nezadanému tanečníkovi. A když se k výborné atmosféře přidaly i velmi trefné komentáře tradičně skvěle připraveného uvaděče Ladislava Šimečka, kulturní vložky v podobě roztomilých dětských verbířů, impozantní verbířský souboj primášů cimbálových muzik, a v neposlední řadě kultovní „volný ring“ diváků, nebylo zkrátka co řešit. I letos tento program představoval to nejlepší, co bylo ve Strážnici k vidění a ke slyšení. Za rok zas!

Program MFF Strážnice 2013

Národní ústav lidové kultury

Více o verbuňku

Fotky poskytl David Rájecký